Ono je určitě pro každého frýdecko-místeckého fanouška svátkem, když se v nominaci nějaké reprezentace objeví jméno místního rodáka. Jak se ale vůbec přihodilo, že na světový šampionát hokejbalových veteránů bylo nominováno najednou hned pět kluků odsud?

To bychom museli jít hodně do minulosti. Ve Frýdku-Místku se totiž kdysi hrávala v hokejbale extraliga. To bylo někdy v letech 1998 až 2001. Pak jsme ale museli bohužel vše zabalit a prodat licenci do Mostu, jelikož jsme neměli k dispozici regulérní hřiště. My tehdy totiž hrávali na házeňáku, tady v nedalekých Smetanových sadech. No a jak se ten hokejbal vyvíjel, tak se měnila různě i jeho pravidla. Změnil se také rozměr hřiště na 52/26 m, a to jsme nebyli schopni splnit. Už ten poslední extraligový ročník jsme dohrávali vlastně v Třinci a Porubě. No a jelikož se spoustě klukům končit nechtělo, odešlo nás tehdy sedm do Olomouce a tři pak do Ostravy. I to vše časem ale skončilo a já pak odešel ještě hrát do Kladna. V době, kdy jsme hráli ve Frýdku extraligu, tak jsme působil společně s Radimem Ručkou v reprezentaci. Hrávali tam také Petr Indrst, Víťa Lederer a nebožtík Bobeš Michal. No a tehdy jsem v repre poznal Mirka Zadáka, který je dnes vlastně hlavním trenérem veteránské hokejové reprezentace. Když jsem byl letos v létě na služební cestě v Praze, tak jsme se znovu náhodu při procházce náplavkou potkali. Ptal se mě, zda ještě hrajeme, a že by nás vzal na mistrovství světa do Kanady. Samozřejmě jsme tomu z počátku nějak nepřikládali váhu a hlavně vůbec nevěřili, že by k něčemu mohlo dojít. No...došlo a asi trenér evidentně udělal dobře (smích).

Jaká byla vůbec kvalita ostatních účastníků na šampionátu? Někdo si může říct... hle, Itálie, Indie, vždyť to nejsou soupeři...

A to by se právě hodně mýlil. Musím říct, že takovou kvalitu týmů jsem ještě nezažil, a to nebylo, podotýkám, moje první mistrovství. Byl to fakt jeden z nejtěžších turnajů, který jsem kdy odehrál. I když to možná výsledkově nevypadalo, tak tam nebylo slabého manšaftu. Člověk si neměl vůbec šanci odpočinout, ani na vteřinu. Ono se sice řekne Itálie, Indie, nebo Velká Británie, jenže za ně hrají rodilí Kanaďané, které jen mají v té zemi své předky. Navíc oni se neschází tak jako my, párkrát za rok. Oni hrají regulérní soutěže, takže za tu sezonu klidně zvládnou i porci šedesáti až osmdesáti zápasů.

S jakými ambicemi jste vůbec do Kanady odlétali?

Možná to bude znít nadneseně, ale my to tam jeli vyhrát.

Opravdu?

Ano. Jeli jsme tam s tím, že to chceme fakt vyhrát. Kluci už nějakou zkušenost s předešlými šampionáty přeci jen měli, navíc trenér Zadák hodně kluků v týmu obměnil.

Jak jsme zmínili, vás tam z frýdecko-místeckého klubu bylo pět. Byla to pro všechny první taková zkušenost?

Tak já už jsem s Radimem Ručkou byl na jednom šampionátu ve slovenském Zvolenu. To bylo v roce 1999. O rok později jsem se ještě zúčastnil mistrovství Evropy v Mostu, kde jsme získali zlato. Tam Radim bohužel nemohl, protože čtrnáct dní předtím šlápnul na hřebík. Co se týče ostatních kluků, tak třeba Petr Indrst byl v reprezentaci dva roky, ale i když byl dvakrát v širší nominaci, tak se do té závěrečné nakonec nedostal. Pár mezistátních utkání ale absolvoval.

Co k Láďovi Lukovi, kterého tady ve Frýdku-Místku fanoušci také velmi dobře znají? Předpokládám, že to asi nebylo pouze na něm, ale přeci jen se stal s devíti góly nejlepším střelcem celého šampionátu...

Tak nebylo to vyloženě celé postavené na něm, ale určitě to bylo o naší první lajně. Z legrace jsme si říkali, že oni nám to vyhrají a my jim budeme nosit vodu (smích). Ti chlapi nám vlastně zařídili devadesát procent všech gólů. Syky (Milan Sýkora) a Láďa Luka jsou neskuteční střelci. Do čeho praštili, tak skončilo brankou.

Jak vůbec reagovali domácí Kanaďané na to, že skončili letos až třetí?

Tak ti to vůbec neunesli. Jakmile prohráli souboj o třetí místo, tak se sebrali a odjeli domů. Kluci mi ale říkali, že to tak dělají pořád. Mysleli si, že to celé mistrovství bude jejich a my si je dovolili takhle vyloupit.

Ubytování jste byli v největším kanadském městě, v Torontu. Co jste vůbec kromě hokejbalu stačili ještě v zámoří poznat a vidět?

Tak navštívili jsme úvodní zápas letošního ročníku NHL, kdy Toronto hostilo Montreal. To byla opravdu obrovská show a zážitek. Vstupenky se nám podařilo získat na poslední chvíli a také jsme na poslední chvíli na zápas i dorazili. Jelikož jsme přijeli pozdě večer z tréninku, tak jsme jen rychle hodili tašky na hotel a pelášili jsme na stadion. Dále jsme si prošli město a v prvních dnech pobytu se zajeli podívat k Niagarským vodopádům, což byl také velký zážitek. Škoda jen, že jsme se nedostali dolů na loď, jelikož z kanadské strany zrovna nejezdila. Navštívili jsme samozřejmě i hokejovou Síň slávy, kde mají vystaven originál Stanley Cupu. Ale víš, co mě ti tam překvapilo!

Netuším, povídej...

Když člověk vlezl do nějakého krámu, večerky, obchodu, nebo do restaurace, tak všude měli zapnuté televize a tam se hrály zápasy NHL. Jdeš po náměstí a tam obrazovka třicet na patnáct a zase na tebe fičí záběry z hokeje. Taky bylo úsměvné, že jak jsme chodili po městě v těch týmových věcech, tak nás lidé zastavovali a vyptávali se nám, co jsme zač a odkud že to jsme. Jako viděli jsme toho hodně, když vezmu fakt, že jsme na tréninky a zápasy dojížděli každý den sto padesát kilometrů. To jsme denně strávili v autě tak tři hodiny. Ráno jsme stačili posnídat a hned jsme jeli na stadion do Niagara Falls, kde jsme byli až do večera.

Jak je vlastně těžký přechod z ledního hokeje na hokejbal?

Jejda, to je pro mě teď těžké vysvětlit, když už to hraješ tolik roků tak nějak dohromady. Já už ty přechody tak moc nevnímám, mám je zažité. Co vím, tak mi kdysi dělal velký problém přechod z in-line na hokej. Nám chybělo přední kolečko, tak jsme vždy první tréninky padali na pusu. U toho hokejbalu už to máme všichni zažité. Prostě tam jdeš a hraješ...

Tak, jako kluci za barákem, když se sejdou...

No, tak nějak (smích). Ale řekl bych, že ten hokejbal je ze všech těch hokejových sportů asi nejtěžší. Tam se člověk nesveze. U hokeje uděláš čtyři kroky a projedeš půlkou hřiště. U hokejbalu to řeknu nadneseně, uděláš čtyři kroky a hokejku máš pořád ještě na střídačce.

Když jste se pak vrátili domů se zlatými medailemi, měl ten úspěch v tvém okolí nějakou odezvu?

Určitě, hlavně u známých a na sociálních sítích. Už z Kanady jsme různě psali zprávy o tom, jak si vedeme a také i sdíleli fotky. Psalo nám spoustu známých, přišlo mnoho gratulací.

A jak to bylo u dorostenců v kabině? Vždyť je najednou trénuje kouč, který je mistrem světa v hokejbale...

(smích) Asi to kluvi ví. Já jim před naším odjezdem říkal, že tam jedu. Spíše mi ale psali kluci z béčka mužů, že mě to bude něco stát.

Ty se v klubu věnuješ tedy nejen trénování frýdecko-místeckého dorostu, ale společně s Tomášem Snášelem ještě koučuješ B muže v krajské lize. To musí být časově hodně náročné?

Je to hodně náročné, to nebudu popírat. Hlavně od toho srpna až nekdy do března - dubna. Práce, tréninky a do toho si najít ještě čas udělat něco i pro sebe. Zajít si s klukama zahrát. Ale člověk dělá, co jej baví. Kdyby mě to nebavilo, nedělal bych to.

Po příletu domů jste se nějak rozloučili, ale jsou už v plánu další akce na reprezentační úrovni?

Ano, jsou. Teď nás čeká Světový pohár a mistrovství Evropy 4vs4 ve Francii. V nominaci kategorie Masters 35+ jsou Petr Indrst a Radim Ručka. Já bych tam měl jet jako druhý trenér.

Jo a můžu ještě něco dodat?

Určitě...

Chci jen říct na závěr, že ten náš úspěch byl v kategorii Masters 45+, což znamená, hlavně pro ty mladší kluky teď, že stále mohou mít motivaci a vizi. Že ten sport nekončí v nějakých šestnácti, či sedmnácti. Nebo, že ukončím ve třiceti kariéru a skončím se vším. Když ti kluci to stále budou brát jako koníček, zábavu, nebo třeba jako my, kteří to máme jako životní styl, pak jej může v budoucnu potkat něco podobného, co potkalo nás. To se mohou na stará kolena podívat po světě a třeba i něco vyhrát.