Jak na to období, kdy jste za Frýdek-Místek sám hrával, vzpomínáte?

To bylo strašně krásné období, skutečně. Možná bylo dokonce i nejlepší v mé seniorské kariéře. Ještě před Frýdkem jsem totiž hrával v Karviné, kde to z finančního hlediska bylo hodně špatné. K tomu se samozřejmě pak přidala i ta herní stránka. Proto jsem tehdy uvítal, že jsem mohl odejít do Frýdku-Místku a zahrát si tu s hráči jako Lumír Kotala, Jiří Gála, nebo Karel Pavlík. Navíc se nám v tu dobu i dařilo. Bylo skvělé trénovat pod takovými trenéry jako Antonín Plánovský, Aleš Flašar, či Roman Ryšánek. Všechno hokejové osobnosti. Po té stránce mi to dalo opravdu hodně, i když jsme v uvozovkách hráli II. Národní ligu. Ta soutěž ale tehdy měla zcela jinou úroveň. Byla daleko hokejovější, hrávali v ní vysloužilí hráči z extraligy. Bylo zkrátka nač se dívat.

To bylo ještě v době, kdy ve městě stávala Víceúčelová sportovní hala. Jak se vám osobně v této velké hale hrálo?

Mě se tam hrálo dobře, ale naši soupeři byli z té haly nešťastní (smích). Ona byla moc velká, na zápasy tehdy chodilo nějakých čtyři sta či pět set diváků, takže víceméně komorní atmosféra. Hlavně tam byla ale tma. Na tu jsme však my byli zvyklí, jelikož jsme v hale trénovali pořád. Naši soupeři ale brečeli, že je to u nás takové ponuré až žluté.

Od té doby, kdy jste byl aktivním hokejistou, přeci jen už pár let uplynulo. Měl jste již tehdy v hlavě, že se z vás stane profesionální trenér?

Asi ano. Já se už v té době začal zajímat o hokej z toho druhého pohledu. To konečné rozhodnutí přišlo paradoxně ale v době, kdy Frýdek prodával druholigovou licenci do Šumperku. Tehdy jsem dostal ještě nabídku jít hrát do Uničova, který rovněž působil v druhé národní. Současně jsem ale obdržel od Romana Ciencialy, se kterým jsem také hrával, nabídku jít trénovat třineckou mládež. Já chtěl zůstat blíže k domovu, takže jsem se rozhodl pro trenéřinu.

Vy jste ve své trenérské kariéře prošel od mládeže až k seniorům. Která ta kategorie vám přirostla nejvíce k srdci?

Tak se to říct nedá, já si totiž z každé té kategorie něco vzal. Když jsem končil v těch osmadvaceti s aktivní kariérou, tak jsem měl pak možnost projít si opravdu všemi kategoriemi. Začínal jsem od přípravek přes žákovské kategorie. Poté jsem trénoval několik let dorostence, pak tři roky juniorku. Teď je to u mužů druhá sezona.

Vy jste ale netrénoval pouze v Česku?

No byl jsem dva roky v Chorvatsku. To bylo v letech 2008 až 2010, kdy jsem v Zagrebu trénoval juniorku i dorost. I na to období strašně rád vzpomínám, jelikož mě to tam trenérsky dost obohatilo. Ale vlastně i lidsky, jelikož jsem se musel starat čistě jen sám o sebe, navíc to bylo v cizí zemi.

Jak to tam bylo vůbec po hokejové stránce? Když se řekne totiž Chorvatsko, vybaví se mi spíše fotbal či házená…

Úroveň byla spíš nevalná. Taková hokejová džungle, ale zkušenosti k nezaplacení.

A jak vůbec vypadá běžný den trenéra frýdecko-místeckých hokejistů?

Radek Duda (kustod HC FM, pozn. red.) si pořád ze mě dělá srandu, že skončíme s tréninkem ve čtvrt na dvanáct a já tady o půl dvanácté už nejsem. Ale já na rozdíl od něj přijdu domů a znovu se tomu hokeji věnuji. Když je sezona, abych to teď nepřehnal, je to taková hodinka dvě, kdy se snažím zkouknout zápasy, které jsme odehráli a trochu si ty naše hráče zanalyzovat. Také příprava zabere svůj určitý čas, je to tedy různorodé. Snažím se hodně sledovat soutěže jako NHL a KHL, hodně chodívám na hokej do Třince, jelikož ten herní styl musíme mít co nejbližší. Takže víceméně je to taková celodenka. Hlavně to vše pořád nosíte v hlavě. Pokud se prohraje třeba pět utkání v řadě, tak nejsem z těch, kteří by vylezli z haly a nepřemýšleli nad tím. Někdo to možná za tu hlavu hodí, ale já pořád přemítám, co jste udělal špatně, jaká byla sestava, jak jsme postavili lajny, zda tomu odpovídají tréninky, jestli je něco fakt špatně. K tomu se váže jedna historka s trenérem Kalousem, který je teď v Magnitogorsku.

Povídejte…

Když jsem v Třinci trénoval juniorku, přišlo na takovou debatu, u které nám říkal: Chlapi, ta trenéřina, to je opravdu celodenní práce. Tehdy mi to tak nepřišlo, ale teď zjišťuji, že měl naprostou pravdu. A to ještě extraligoví trenéři to mají ulehčené v tom, že mají k ruce své videokouče, kteří jim vše natočí a sestříhají. U nás, ve Frýdku, mi s tím vším hodně pomáhá Lukáš Lotko.

U hráčů je jasné, že ti mají své vize a plány. Jak je to vůbec u trenérů? Máte také svůj trenérský sen?

Já to beru tak, jak to zrovna je. Teď přišlo áčko a já jsem za to rád. Samozřejmě ambice jsou, ale těch vlčáků, co chtějí trénovat výš, je strašně moc. Navíc nezáleží pouze na tom trenérském umu, je tam spousta i jiných věcí. Zkrátka být ve správný čas na správném místě, jak se říká. Jsem vděčný za tu nabídku, která v minulé sezoně přišla. Tímto bych chtěl Honzovi Peterkovi poděkovat, že nás s Pepou (Daňo, pozn. red.) posunul od juniorky.

Pojďme tedy k začátku sezony, kdy nás na úvod čekají dva venkovní zápasy a pak doma derby s Havířovem. Los si samozřejmě vybrat nelze, přesto…co k němu?

Přesně jak říkáte, nelze si vybírat. My víme, co nás čeká. Zase na druhou stranu od nás se ve Vsetíně asi moc čekat nebude. Tam bude větší tlak na domácí, kdy přijde do haly pět tisíc lidí. Oni jsou jedním z favoritů na postup, alespoň to tak prohlašují. V tomto směru tam můžeme jenom překvapit. Pak nás čeká zápas v Litoměřicích. To je soupeř srovnatelný s námi, takže očekávám velký boj. No a derby s Havířovem, tam se může stát cokoliv. Je to těžké rozlosování, ale my na to hledět nesmíme. Musíme jít zápas od zápasu.