VIDEOROZHOVOR

Trenére, máme těsně po konci sezony. Nabízí se tedy otázka, zda nyní ve vás převládá pocit zklamání z "nepostupu" do předkola či spíš pocit úlevy, že se podařilo zachránit Chance ligu? 

Nazval bych to termínem "úsměv přes slzy". Z jedné strany je třeba říct, že začátek byl velmi komplikovaný. Byli jsme poslední se čtyřmi body. Věděli jsme, že to potřebujeme zvednout a dostat se do klidnějších vod. Když se to povedlo, začali jsme pokukovat po desítce. Měli jsme k tomu slušně našlápnuto. Domnívám se, že rozhodlo až nepovedené utkání proti Slavii, kdy jsme padli doma 2:3. Tam se to celé zlomilo a tušili jsme, že nám desítka utíká. Od té chvíle jsme se plně koncentrovali už pouze na záchranu. Do posledních kol se ale hrálo o postup nahoru, ale také o záchranu. Moje pocity bych tedy stručně nazval "úsměv přes slzy."

K týmu jste přišel v polovině října. Bylo to ve chvíli, kdy situace nebyla veselá, tým byl přikován v suterénu tabulky, měl na kontě jen čtyři body. Přiznejte se, musel jste dlouho zvažovat, zda vůbec akceptovat tuto nabídku?

Začátkem sezony jsem byl na volné noze. Upřímně řečeno jsem proto ani hokej moc neřešil. Ozval se mi nejprve jeden nejmenovaný klub, a krátce poté také Frýdek-Místek, konkrétně Honza Peterek. Myslím si, že rozhodování bylo velmi jednoduché a rychlé. Organizace třineckých Ocelářů a partnerského Frýdku-Místku má obrovský zvuk. Pro mě to navíc byla vidina prvního zahraničního angažmá. Do 24 hodin jsem měl jasno, že do toho půjdu. Ani jedná strana přesně nevěděla, co od toho přesně očekávat. Absolutně jsem neřešil fakt, že tým je se čtyřmi body v tabulce poslední. Věděl jsem, že před námi je dalších 39 kol, ve hře bylo stále okolo 100 bodů. Pro mě bylo důležité, že přicházím do organizace, kde věci fungují, kde je vše dobře nastavené. Od začátku jsem tvrdil, že tento tým nepatří na dno tabulky, věřil jsem, že ho dostaneme výš. Rozhodování bylo velmi rychlé.

Vašim trenérským kolegou byl krajan Jozef Daňo. Jak fungovala vzájemná chemie? Znali jste se vůbec před tímto angažmá?

Jožka si pamatuju ještě coby hráče. Vídával jsem ho naživo anebo v televizi, do té době jsme se osobně nepotkali. On zřejmě tušil, kdo jsem, já jsem věděl, kdo je Jožo Daňo. Já vždy tvdím, že když máte vedle sebe trenéra, který hrál hokej na nejvyšší úrovni. A nebavíme se pouze o hře v extralize, ale o reprezentantovi, který hrál na olympiádě či mistrovství světa. Už to tedy není pouze o hráčském umění, ale také o trenérských schopnostech. Myslím si, že jsme si sedli, rozděli si úkoly, kompetence. Tím, že Jožko má ty správné hokejové oči a zkušenosti z kabiny jako hráč, je to jen bonus také pro mně. Tuhle spolupráci jsem proto okamžitě přivítal. Nejen s Jožem, ale s celým realizačním týmem jsme si bez problémů sedli. Věděli jsme, co nás čeká.

V jakém psychickém rozpoložení jste tým převzal? Cítil jste v kabině skepsi, pesimismus, nebo naopak tam byla mentální síla a víra v to, že se tým brzy výsledkově a herně zvedne?

Nenazval bych to pesimismem. Byla v tom taková zklíčenost, bezradnost. Jako by nikdo nevěděl, co se má dělat, co je správné, co je zlé. V první řadě jsme museli změnit myšlení hráčů, aby uvěřili tomu, že trend, který chceme nastavit do tréninkového a zápasového procesu, je správný. Věřil jsem, že pokud toto pochopí, tak můžeme stoupat nahoru. Oni bez nás, a my bez nich, to nebude fungovat. Jsme jedna nádoba. Některé tréninkové veci jsme museli markantně změnit. Podstatné ale bylo, aby hráči uvěřili tomu, co od nich vyžadujeme, aby pochopili, co od nich chceme. Měli mou podporu, museli jí vnímat. Kádr jsme prakticky vůbec nezměnili. Z 90 procent jsme ponechali stejný tým, pohyby v kádru byly minimální. Moc dobře víme, že celkové 13. místo není důvodem ke slavení. Když ale beru v potaz ten marasmus, do kterého jsme vstoupili, můžeme vše hodnotit pozitivně.

V současném hokeji rozhodují detaily, zdánlivé maličkosti. Přibližně od poloviny základní části rezonovalo téma přesilových her, které měli rysi vůbec nejlepší v celé soutěži (41 gólů, téměř 27% úspěšnost). Byl to klíčový faktor, ten pomyslný jazýček na vahách, který rozhodl zachránit ligu?

Bylo důležité, že hráči, kteří na tyto situace chodili na led, se dokázali na toto téma bavit, vyhovět si. A to nejen v tréninku, ale také mezi sebou. Bavili se o tom, jak překonat obranu soupeře. Chystali jsme se na každého rivala zvlášť, věděli jsme, jakou hraje obranu, jaký drží tvar během svého oslabení. Hledali jsme různé varianty, jak jejich defenzivu překonat. Když pak máte v týmu dva režiséry, jakými jsou Vláďa Svačina a Rosťa Marosz, tak to byli dva klíčoví hráči. Oba výborně čtou hru nejen ve 3D ale klidně v 5D dimenzi. Ve správný moment umí podržet puk, umí najít v ideální čas nejlépe postaveného spoluhráče. Ne všechny věci vyšly ideálně, občas jsme se trápili i v těchto činnostech. myslím ale, že přesilovky nám opravdu pomohl nejvíc, abychom mnoho zápasu zvládli a vyhráli. Přesilovky opravdu byly alfou a omegou úspěchu.

Frýdek-Místek je partnerským klubem Ocelářů. Mistrovský tým si občas povolal některé hráče z Chance ligy. Jak složité pro vás bylo určit sestavu na konkrétní zápas, kdy občas ještě ráno netušíte, které hráče si Třinec stáhne do svého kádru?

Nevím, jak to fungovalo v minulých letech, mohu hodnotit pouze poslední 4 až 5 měsíce, kdy jsem tady. Musím dát ohromný kredit nejen vedení Frýdku-Místku, na čele s panem Popelářem, ale také Ocelářům. Ať už to byl Honza Peterek či trenéři Zdeněk Moták s Vladem Országhem. Když viděli, v jaké jsme situaci, snažili se nám pomáhat tak, že nám sice hráče neposlali, protože měli své vlastní starosti, ale nebrali nám ze sestavy naše hráče. Raději proto Třinec zapracoval do týmu vlastní juniory (Sikora, Holinka, Spěváček, pozn. red.) Lidem v Třinci určitě záleží na tom, aby ve Frýdku byl hokej na úrovni Chance ligy, protože to je důležité pojítko mezi mládežnickým hokejem a tím nejkvalitnějším seniorským, který se hraje v extralize. Nemyslím si proto, že by na úrovni obou klubů vznikaly problémy, je tomu právě naopak! Všichni lidé se snažili udělat maximum pro to, abychom to zvládli. Nikdo nevytvářel nějaký extrémní tlak. Vedení stálo za mužstvem, mrzelo je a hněvalo, když se něco nepovedlo. Naše mužstvo ale nikdy neprohrálo třikrát v řadě, vždy jen maximálně dvakrát po sobě. Všichni viděli, že náš tým je schopný, i když ne vždy s ideálním herním projevem. Šli jsme ale za výhrami, získali jsme spolu 60 bodů. Má na tom podíl každý jeden člověk, který se okolo hokeje ať už ve Frýdku či v Třinci točí.

Pro vás osobně to bylo první anagažmá v českém hokejovém prostředí. Jak hodnotíte úroveň Chance ligy, co vás na této soutěži překvapilo, ať už mile či nemile?

Úroveň Chance ligy je vysoká, protože se v ní vyskytuje velmi mnoho výborných hokejistů. A to nejen v našem týmu, ale pokud jsem si studoval také ostatní kluby. V této soutěži působí mnoho hráčů, kteří prošli extraligou. Už sice jsou v určitém věku, ale přinášejí do této ligy obrovské zkušenosti. Mají velký přehled, chladnou mysl. Nejsou to splašení zající, kteří zahazhují zbytečně puky, ale umí ovlivnit chod týmu, kabiny, mají vliv na mladší hráče. Zároveň ale v Chance lize hraje dost juniorů. Bylo to pro mně v něčem úplně nové, ale příjemné překvapení.

Jaký je momentálně program týmu? V minulosti platilo, že pokud jsou Oceláři v play-off, tak rysi chodí na led a v menší skupince jsou v lehčím tréninkovém zápřahu. Bude to znovu letos stejné?

Ano. Máme menší skupinku hráčů, kteří se od pondělí do pátku budou chystat v Třinci na malé hale. Budeme stále trénovat, chceme držet určitou hladinu výkonnosti, kdyby se něco u Ocelářů stalo. Chceme, aby hráči byli adekvátně fyzicky připraveni. Aby mohli kdykoli do kolotoče play-off naskočit. Fungujeme dál a pokud příjde z Třince echo, tak na tohle můžeme okamžitě reagovat.

Třinecká juniorka vyhrála základní část své extraligy a nyní má také pro play-off vysoké ambice. Budou někteří rysi připraveni pomáhat tyhle cíle naplnit?

Je tomu tak. Posíláme do juniorky celý útok - Adam Cedzo, Oskar Haas a Michal Ramik.

Frýdecko-místecký klub není pouze o ryze sportovních záležitostech. Klub má rovněž široký marketingový přesah, snaží se o úzkou spolupráci s místní komunitou. Organizujeme pro fandy rodinné zápasy, pomáháme v nejrůznějších charitativních projektech, podporujeme hendikepované či jinak znevýhodněné osoby či dokonce psy. Jak vy osobně tyto aktivity vnímáte?

Zatím jsem se s tím v takovém měřítku nesetkal. Tyto aktivity jsou opravdu široké, mají ohromný záběr pro celou společnost a dokonce i pro zvířata. Myslím si, že tohle je správný směr, jak přilákat fandy. Hokej je tak trošku divadlo. Je to událost, na kterou by se lidé měli těšit, přijít si to užít s celou rodinou. Měla by to být společenská akce příjemného večera, kdy přijdou podpořit svůj klub, prožijí něco hezkého. Hokej se hraje pro lidi a vzájemná symbióza by tam měla fungovat. Tak by mělo vypadat vzájemné soužití diváků a týmu!