Program fóra byl rozdělen do pěti částí. V každé části následovala po úvodní prezentaci moderovaná diskuze zástupců Českého hokeje a klubů, trenérů, agentů a dalších hokejových odborníků. V čase vyhrazeném pro žákovský hokej své zkušenosti předával i Jaroslav Fleischmann, protože fórum Kabina nectí zavedené „co se řekne v kabině, to by tam taky mělo zůstat“, naopak chce, aby vše, co se v tomto diskusním pořadu řekne, se dostalo do hokejového dění a co nejširšího povědomí.
A žákovští trenéři například debatovali, zda Česko disponuje dostatečnou mládežnickou základnou, aby nemuselo na medaili z mistrovství světa čekat deset let. Shodli se na tom, že státy jako Kanada nebo Rusko samozřejmě disponují větším výběrem, a mohou tak více selektovat talenty, ale v Česku je pořád dost dětí, se kterými při dobré trenérské práci lze vychovat hráče, jaké pro vrcholový hokej potřebujeme.
„Za těch třicet let trénování se mi potvrdilo, že všechno začíná u toho, jak si to připravíte, jak si ty děti dáte do nějakého režimu, jak budou fungovat. Když ono to jede správně, dělají všechno, protože to mají rády, získají nějaké to vítězství, jdou za nějakým cílem, všichni potom pracují a nemají důvod končit. Pochopí to i rodiče, protože dítě to naplňuje, přijde domů a je šťastné, protože ho to baví. Musí se jim věnovat trenéři, kteří jim dají sami sebe, předají jim to hokejové srdíčko. I ten menší počet dětí pak stačí, abychom z toho nějakého dobrého hokejistu udělali,“ myslí si Jaroslav Fleischmann.
Trenéři také rozebírali, nakolik je důležitá sportovní všestrannost a co s těmi, kteří hokej mají jen jako volnočasový kroužek nebo jich mají více a není v nich ten zápal pouze pro hokej. „Nějací hráči, co dělali spoustu jiných sportů, se vychovali, můj syn také dělal všechno možné, ale jsme trenéři ledního hokeje a chceme vychovat hokejistu. Na tréninku se dá skloubit více sportů, aby je to bavilo, měli zážitek a směřovalo to k hokeji. Typicky teď v letní přípravě, kdy jsme jednou týdně v tělocvičně, tak vytáhnu všechno nářadí, co najdu, a udělám opičí dráhu. A simulujeme hokej. Hrajeme na tři družstva – tři lajny, jedno střídání trvá tak minutu, takže za minutu musíme zvládnout zadání. Kotrmelec, koza přeskok, skrčka, švédská bedna, ale přidám k tomu i basketbalové míče a hod na koš. Bez toho to nedělám, chci tam herní činnost, to okamžitě všechny začne bavit úplně jinak, najednou tu je zábava. Potřebuješ dát koš, jako potřebuješ dát ten gól. Dá se to udělat i ve dvojicích, aby si nahrávali, nebo jdeme až do celých pětek, což je velká sranda. Na tom se musí postavit celý trénink, na simulovaných všestranných akcích mimo hokej, kdy i střelba na koš je vlastně zakončení pod tlakem. Je potřeba mít na to hlavu, navíc je tam i fyzická zátěž. Takto se dosáhne toho, co na ledě po klucích budeme chtít, aby dávali góly. Víme, že nás trápí střelci, takže musíme být důslední v zakončení a závěr každé hry musí být, že něčeho dosáhnou,“ vysvětloval své metody Jaroslav Fleischmann, který se podílel na mnoha kempech, kde měl zkušenosti i s mladými Dány, Finy nebo Švédy, takže mohl srovnávat jejich mentalitu s našimi dětmi. „My jsme naprosto někde jinde. Čech je „vychcánek“, u nás se to musí řešit úplně jinak. Pokud z našich dětí chceme něco udělat, musíme na ně zatlačit, finské pracují na sobě automaticky, samy od sebe. Děti u nás samy od sebe nepracují, musíme je hlídat, musíme jim dát impuls, podporovat je, neustále motivovat,“ srovnává Fleischmann.
Trenéři se rovněž zabývali otázkou, nakolik hrát od nejmladších ročníků na výsledky. Shodli se v tom, že výsledky jsou podstatou sportu a že, i když nejsou oficiálně na tabuli, kluci nebo trenéři si skóre stejně počítají, chtějí dávat góly a vyhrávat. A když to na výhru nestačí, je to o trenérech, aby se zaměřili na to, co mladým hokejistům chybí, a ti byli příště lepší. Zdůraznili, že hraní na výsledky nemůže jít do extrémů, kdy trenér například nasazuje první lajnu na třetí soupeře. Každopádně by měl být vždy citlivě upřednostňován dlouhodobý vývoj před okamžitým výsledkem.
