V našem rozhovoru s rodiči frýdecko-místeckého odchovance Ondřeje Paláta - Hanou a Pavlem Palátovými, se můžete dozvědět, jaké byly vůbec Ondrovy hokejové začátky, jak příjmal rány a první modřiny, zda si dával stejné tréninkové dávky jako Jarda Jágr, jak těžké bylo se synem loučení, když odlétal za velkou louži a samozřejmě nemůže chybět odpověď, jak se u Palátů slavil synův velký úspěch. Našim fanouškům nabízíme dvě verze rozhovoru, buď se na něj podíváte ve videu, nebo si jej můžete přečíst v textové podobě. Ať tak, nebo tak, přejeme vám příjemné pokoukání či počtení.

ONDROVY ZAČÁTKY

Pojďme nejdříve na samý počátek jeho hokejové kariéry. Vybavíte si ještě okamžik, kdy jste s Ondrou šel na veřejné bruslení a tam vás oslovil trenér frýdecko-místeckých hokejistů pan Šebesta?
Pavel: Pamatuji si to úplně a jasně. My jsme byli vlastně pravidelní účastníci veřejného bruslení. Měli jsme kalendář, ve kterém bylo přesně napsané, že je v pondělí-středa-sobota veřejné bruslení. V hale pak byla vymezena jedna třetinka pro rodiče s dětmi a tam jsme pravidelně chodívali. My byli dokonce tak pravidelní, že nás ten starší pán, co vybíral lístky, už poznal na dálku. Tak se stávalo, že nás normálně pouštěl. Jak nás uviděl ve frontě na lístky, tak na nás kývnul a my šli za ním. I toto nám v těch začátcích strašně pomohlo. Po nějakém čase už Ondra na tom kluzišti řádil, a to byla doba, kdy za námi přišel pan Šebesta a řekl, že mám se synem přijít na přípravkový trénink.

Jaký byl Ondřej, co se týče jeho směru ke sportu jako takovému? Museli jste jej někdy vůbec k něčemu nutit, anebo byl cílevědomý?
Hana: Já myslím, že jsme jej do ničeho nenutili. S taťkou chodívali hrát fotbal, spíš to bylo tak, že sám vždy chtěl. Nemuseli jsme jej vyloženě nějak nutit.
Pavel: On měl dobrý vztah ke všem sportům. Za školu jsme chodívali hrát fotbal, pak jsme mu koupili kolo, a tak dlouho jsme byli venku, až se na něm naučil jezdit.
Hana: Taťka se mu opravdu věnoval.
Pavel: Vlastně vedle paneláku jsou garážová vrata, to bylo jeho první hřiště. Ondra měl štěstí, že tady za ním chodíval jeden spolužák Honza Matis. A to byla dvojka. Přišli ze školy, tašky hodili jen domů a šli si kopat. Hrávali vždy jeden na jednoho. Takže všechno, co nějak přišlo, tak bylo děláno s takovou sportovní intenzitou i z jeho pohledu. Koupily se kolečkové brusle a doteď se mi vybavuje, jak jsem stával se stopkami v okně a Ondra jezdil pokaždé kolečko kolem baráku a řval na mě: „Za kolik?“ Tak jsem mu řekl čas a on jel znovu a znovu. To byl Ondra…

Ondra začal na hokej pravidelně docházet a vy jste, Pavle, začal v té době trénovat. Je tak?
Pavel: Jak byl Ondra v přípravce, tak jsem ještě netrénoval. Až pak, jak začal trénovat se třetí třídou. To mu bylo kolem pěti let, a ještě si neuměl zavázat brusle. Tak jsem mu chodil do šatny jen pomoct. Pak mě oslovil jeho trenér, když viděl, že tam pořád jsem, zda bych nechtěl pomoci i na ledě. Tak to vlastně celé začalo. Po roce jsem si udělal trenérskou licenci C a už u té trenéřiny tak nějak zůstal.

Jaký jste měl ještě předtím vůbec vztah k lednímu hokeji? Napadlo vás někdy, že by se z vás stal hokejový trenér?
Pavel: Vůbec. Já jsem celý život hrával fotbal a k tomu ještě vedl jeden turistický oddíl. Tam bylo zvláštní to, že jsem nikdy nemyslel na to, že budu nějaký trenér. Ale pak jsem si vzpomněl, že když jsme byli jednou ve Vítkově v Podhradí na zimním táboře, tak tam je přehrada, která komplet zamrzla. Takovou hlavní náplní toho tábora byl pak Stanley Cup. To se z dětí a instruktorů vytvořilo pět družstev a pak jsme vyřazovacím systémem hráli hokej jako o ten pohár. Doteď to vidím, jak jsme se pak z tábora vraceli, tak všichni stále ještě v autobuse oslavovali ten Stanley Cup. Já měl v týmu holky a prohráli jsme až ve finále. Doteď na to pamatuji, a to jsme ještě Ondru s manželkou neměli.

Jak to celé vnímala máma? Vy jste rázem měla doma dva chlapy, kteří v týdnu létali po trénincích, o víkendu zase po zápasech…

Hana: No nesměli jsme nic plánovat dopředu, vše bylo až na poslední chvíli, jelikož vše se točilo kolem hokeje. Máme ještě dceru, takže já byla v té době spíše s ní a kluci chodívali na zápasy a turnaje. Když Ondra pak dělal tady školu a pak gympl (přímo před domem Palátových stojí bývalá 10. ZŠ, pozn. red.), tak jsme se s manželem vždy střídali, když dojížděl za tréninky do Vítkovic.

Byl Ondra bolestínek? Přeci jen, hokej je tvrdá hra, pár modřin si nejspíš domů donesl?
Hana: Asi jako každé malé dítě, ale že by byl vyloženě bolestínek? To si nevzpomínám.
Pavel: Ne, vůbec nebyl právě. On vždy hrával hokej s o dva roky staršími kluky. Já to vždy srovnávám s tím, jak dostávají zabrat ty dnešní děti, a to už nejsou dnes povolené věci, které tehdy ještě byly. S těmi staršími se vlastně naučil rány přijímat. Ondra byl takového normálního vzrůstu. Nebyl malý, ale ani velký. Bylo obrovské štěstí, že v tom jeho ročníku byli dva kluci menší, takže Ondra vlastně nepatřil k těm úplně nejmenším. Tam se tehdy Ondra podle mě naučil rány přijímat. A v té době, jak už ty rány přijímal, tak se strašně zpevnil. Už tenkrát jsem na něm pozoroval, že uměl té síle vzdorovat. A to mu pak vydrželo vlastně až do dorostu. Vzpomínám si, že ve Vítkovicích byl Strapáč. Takový „Strap“. Ondra jej vždy pozoroval a jak na něj vždy jel, tak místo toho, aby se u mantinelu skrčil, tak on dal pak ten protipohyb. Od té doby jsme tomu říkali „Strap“.
Hana: Udělal jsi Strapa.
Pavel: Pak už vlastně ti velcí kluci měli z Ondry strach, jelikož toto udělat je pro ty velké kluky, který vás jede narazit, to nejhorší. Navíc když nečeká, že se někdo o ten mantinel opře a pak jde proti vám. To je strašlivá rána. Pokud chcete v té síle někoho dát a on vám dá toho „Strapa“, tak to je… No a Ondra mi právě slíbil, že v tom play off to tam jednou udělá, ale už to nestihl. Měl tam počíháno ale na jednoho z Dallasu.

ZLOMOVÝ OKAMŽIK – FOTBAL NEBO HOKEJ?

Ondra se na základce věnoval kromě hokeje také i fotbalu. Co vím, tak někde v 6.třídě dostal od trenéra fotbalu takové ultimátum – buď fotbal nebo hokej. Byl to zlomový okamžik v jeho dále pokračující kariéře?
Hana: Ondra pak ještě hrával fotbal za Staré Město.
Pavel: Tam ta volba byla tehdy jasná. Spíš to byl takový náznak jakoby zklamání. Ondra nechápal, že vlastně nemůže hrát oba sporty. To bylo takové zvláštní. On začal do fotbalu chodit ještě s dalšími kamarády z hokeje. Hrávali ve Válcovnách do páté třídy, kdy i tam byla ještě přípravka. Když pak přišla šestá třída, tak Válcovny už hrávaly v té kategorii žákovskou ligu. Samozřejmě ten trenér a já to doteď chápu, dokonce i přesně vím, který trenér to tehdy byl, tak to měl postavené tak, že proč by mu tam chodili trénovat tři hokejisté. Ty Válcovny už tenkrát hrávaly na takové úrovni, že sbíraly kluky z okolních dědin. Ten trenér to pak tak postavil, že buď budou kluci hrávat hokej anebo fotbal. Na druhou stranu pak kluci odešli hrát do Starého Města, kde hrávali až někde do dorostu. V zimě vždy hokej a přes jaro a léto fotbal. Pamatuji si, jak kluci dokázali v poháru porazit Frýdlant. To byl tým oproti Starému Městu ze zcela jiné kategorie. Myslím si, že tam byla obrovská výhoda toho, že právě ti hokejisti, kterých se tam sešlo snad pět nebo šest, tak vytvořili báječnou partu. Vždy jsem říkával, že každý hokejista, který jde hrát fotbal, tak má obrovskou výhodu. Má totiž najednou hodně místa a pokud jste z hokeje zvyklí to rychle řešit, tak to pak v tom jiném sportu umí využít.

Přidával si Ondra mimo pravidelných tréninků?
Pavel: No, přidával si, ale neměl to vůbec rád. Mimo led neměl rád si přidávat, že by běhával a tak, to ne. Vzpomínám si, jak jsme tehdy slyšeli o Jágrovi, jak trénuje. Tak jsem Ondrovi udělal na nohy závaží a říkal mu, pojď s tím trénovat. I Jágr s tím trénuje, tak to taky zkusíš. Pak jsme ale přišli na to, že Ondra z toho tréninku byl úplně zničený. Pořád jej tahala třísla a jako by na tom tréninku ztratil takovou pohyblivost. Říkám si, tohle přeci není Ondra. Pak jsme tedy od takových věcí jako zátěže a vesty upustili. Pověděl jsem jen, buď takový, jaký jsi. Dokonce si teď vybavuji, že jednu dobu vyrostl vedle hokejové haly skatepark. Ondra to dlouhou dobu před námi tajil, ale pak se mi jednou přiznal, že v určité chvíli se více těšil na ty U-rampy než na hokejový trénink.

Jak jste zvládali dobu puberty? Zlobil vás Ondřej moc?
Hana: To bylo tehdy vše spojené s hokejem, takže já ani o jeho pubertě moc nevím. Vše bylo takové hektické, ale nevzpomínám si, že by nějak v tom období zlobil.
Pavel: Vůbec jsme u něj nezažili nějaké začátky s alkoholem nebo s cigaretama. O tom jsme v životě ani nevěděli. Možná to zkoušel, ale proč. Myslím si, že byl tím hokejem tak zaujatý, že ani nevím, zda by o tom uvažoval. Ale holky se mu asi líbily, co? (koukl po očku na svou manželku)

Po Frýdku-Místku přišla nabídka z Vítkovic. Byla tehdy jediná?
Pavel: Tak Vítkovice jej už chtěly od páté třídy. My ale pořád bojovali s tím, že proč by měl hrát ve Vítkovicích za pátou třídu, když ve Frýdku hraje se sedmákama proti jejich sedmákům. Takže to jsme vydrželi, ale pak přišla nabídka pro kluky z Frýdku, bylo to někdy na jaře, že si to tam mohou vyzkoušet. Byli to deváťáci a šlo o jejich případný přestup do kategorie dorostu. Ondra tam s nimi taky šel, ale problém byl v tom, že on ještě nebyl ani v deváté třídě. I tehdy jsme říkali, že za frýdecký dorost hraje už od sedmé třídy, co by mu to pomohlo. Jedině, kdyby se dostal do jejich extraligového dorostu. No a pak jej trenér Moták tehdy vzal.

Následovalo první angažmá za velkou louží. Bylo to tehdy těžké rozhodování, zda syna pustíte z domova?

Hana: Bylo to těžké a také jsme to pořád oddalovali. I po tom, když jej draftoval Seattle, tak jsme to ještě o ten rok oddálili.
Pavel: Seattle jej pak už musel zase pustit, jelikož Ondra po draftu jejich nabídku neakceptoval. To pro ně tenkrát muselo být asi něco nečekaného. My ale tehdy toužili po nějakém agentovi, jelikož jsme neměli Ondrovi na brusle. Už tehdy nám pan Spálenka (Robert Spálenka, hokejový agent, pozn. red.) říkal, že je to obrovská šance, ale my se mu snažili vysvětlit, že i když je Ondrovi sedmnáct, tak nebyl žádný urostlý chlap. Vždyť vážil nějakých 69 kg. Že ho s tím do Ameriky nepustíme. Sice se tomu strašně divili, ale domluvili jsme se, že ještě ten rok u něj počkáme. Že uvidíme, jak zvládne zápasy za juniorku.

DRAFT A ŽIVOT V ZÁMOŘÍ

V roce 2011 byl Ondřej draftován Tampou jako 208. hráč v pořadí. Vzpomenete si na tu chvíli? Padla nějaká ta sklenička na malou oslavu?
Pavel: Nepadlo tenkrát nic, protože Ondra se tehdy vracel z nějakého turnaje v zahraničí. Dokonce už přestal i ten draft sledovat. Pak nám to přes mobil napsal, že jej o tom informoval pan Spálenka. Měli jsme samozřejmě obrovskou radost, jelikož jsme v to moc nevěřili.

Nenapadlo vás nikdy, že to tady celé necháte a odstěhujete se za Ondrou na Floridu?
Hana: Ani ne, ale bylo to tehdy moc těžké. Když si vzpomenu na to loučení s Ondrou na letišti, tak to bylo asi to nejtěžší, co za tu dobu bylo.
Pavel: No pobrečeli jsme si všichni.
Hana: To byl takový úplný skok do neznáma.
Pavel: Vůbec jsme nevěděli, kdo tam s ním bude, co tam s ním bude. On uměl jen takovou tu angličtinu, co se tady děcka učila na gymnáziu. Mluvit moc neuměl. Ale Ondra byl na tom úplně stejně jako my. Jen jsme na letišti pořád seděli a jemu se moc do toho gatu (číselná brána na letišti – pozn. red.) nechtělo. Doteď to vidím, jak to bylo strašně těžké loučení.
Hana: Naštěstí už tehdy existoval Skype, takže jsme v kontaktu byli.

Syn v rozhovorech často zmiňoval rodinu, u které v začátcích svého působení za velkou louží bydlel. Jak důležité bylo pro něj to zázemí, odloučení od vaší rodiny? Zvládal vše v pohodě, nebo měl někdy chuť se vším praštit a vrátit se domů?
Pavel: Ten začátek s jeho špatnou angličtinou, a navíc ve francouzsky mluvící rodině, byl pro něj hodně těžký. Bál se zpočátku vyjít z pokoje, aby nemusel komunikovat. Velmi mu však pomohly děti v rodině, děvče a její starší bratr. Oba byli aktivní sportovci, proto si s Ondrou velmi rozuměli. To mu tehdy hodně pomohlo.

Pak už následoval strmý růst jeho profesionální kariérou. Farma, vítězství v Calderově poháru, první zápasy v NHL, první finále ve Stanley Cupu, reprezentace. Jste na Ondru náležitě pyšní, že to vše zvládl a nelétal, jak se říká, někde v oblacích? Přeci jen, mnoho mladých talentů takto svou kariéru brzy pohřbili….
Hana: Jsme určitě šťastní, že to vyšlo. My jsme sice takoví skeptičtí spíše, vždy jsme byli raději při zemi.
Pavel: Byli jsme takoví pesimisté, takže jsme nebyli překvapeni, když se něco nepodařilo. Doteď vždy těm rodičům říkávám, že každý do té Ameriky může, ale že nezáleží jen na tom, že je ten hráč dobrý, ale strašně záleží na tom kousku štěstí. Můžete být nejlepší ze všech, ale kdyby v Ondrově kariéře nebyl trenér Cooper, který si jej všiml. Zkrátka tam byly takové maličkosti, že vše vlastně rozhodl jeden přípravný zápas, ve kterém jej Cooper sledoval. Kdyby se to tenkrát nepovedlo, tak se Ondra tehdy vrátil zpátky do juniorky a hrál by třetím rokem na výjimku v Drummondvillu. A odtamtud by to byla úplně jiná cesta. Co by se pak dělo? Ondrovi se ten zápas povedl, kdy dal myslím dva plus jedna, a ten trenér pak řekl: „Bereme tě“. To bylo něco, s čím nikdo vlastně ani nepočítal. Ondra byl amatér, neměl vyřízeno ani pracovní povolení, neměl vůbec nic. Pak musel dva měsíce čekat, až se všechno vyřídí a on bude moci hrát. Ale to štěstí měl i pak když přišel do Tampy. Kdyby jej totiž Martin St. Louis nevzal k sobě do útoku, co by pak bylo… No a v první sezoně nahrál nějakých šedesát bodů. Najednou to byl zlom. Kdyby totiž zůstal ve čtvrtém útoku a hrával by nějakých deset minut za zápas. Taky to tak mohlo být a my bychom mohli být dnes se ženou šťastní, že třeba hraje někde takovouto roli. To vše je zkrátka teď navíc.

PALÁT – VÍTĚZ SLAVNÉHO STANLEY CUPU

Tampa Bay se o slavný Stanley Cup rvala ve své klubové historii dvakrát. Poprvé to nevyšlo, když finálovou sérii prohráli s Chicagem. Byl Ondřej po posledním zápase hodně smutný?
Pavel: My se tam tehdy jeli na první a druhý zápas podívat. Vzpomínám, jak se v prvním utkání vedlo 1:0, ale pak jsme dostali dva takové špatné góly a najednou mě problesklo hlavou, že to nebude až tak jednoduché. My totiž byli připraveni na to, že Tampa ten souboj zvládne. Ten večer byl pak hodně zvláštní. Jako byste tušili, že vám něco uniká. Pak přišel druhý zápas, a to jsme zažili asi zase největší euforii v životě, jelikož se vyhrálo. To bylo hodně dobré utkání. Celé město, vlastně celá Tampa houfně slavila. Ondra nás tehdy hodil přímo do centra, takže jsme měli možnost si to pořádně užít.
Hana: Já si teď vzpomněla, jak jste se nás ptal, zda byl Ondra po finále smutný. Tak mě to vše připomněl letošní poslední zápas, když ti hráči z Dallasu všichni brečeli. To bylo tehdy hodně podobné.

Druhý pokus už týmu z Floridy vyšel. Jak jste prožívali celou finálovou sérii s Dallasem?
Pavel: Ten první společný pocit, když to celé v pět hodin ráno skončilo, tak byl takový zvláštní. Hlavně ty oslavy na ledě před úplně prázdným stadionem. Ti hráči sami podle mě měli asi problém se do toho dostat. Ondra nám pak říkal, že to bylo na ledě strašně těžké zvednout nad hlavu pohár a projevit velkou radost. Ale v šatně to pak ze všech prý spadlo a oslavy propukly.
Hana: Pro nás to byla hlavně velká úleva.
Pavel: Přesně. Oba jsme se chytli za ruce a řekli jsme si, že to konečně vše skončilo a že to Ondrovi už nikdy nikdo nevezme.

Vzpomenete si na první slova, která vám Ondřej řekl, když volal krátce po zisku Stanley Cupu?
Pavel: Na kameru nemůžeme být sprostí (smích). Ale končilo to slovy …je to tam!! Ondra nám vlastně volal hned ze šatny. Jak viděl asi ty kluky kolem sebe, tak se s námi chtěl hned podělit. Barča (Ondrova manželka, pozn. red.) byla vlastně v Tampě, takže ta zase slavila s manželkami ostatních hráčů.
Hana: I ona nám vlastně také volala po zápase, takže bylo slyšet, jak ta radost mezi těmi manželkami propukla.

Jak to bylo, Pavle, s tím koupáním v bazénu? To byla sázka?
Pavel: Ne, ne, ne. To nebyla sázka. Byla to ještě odezva na tu Tampu, kdy po tom druhém utkání s Chicagem jsme se vrátili z města někde ve dvě nebo ve tři ráno a společně s tchánem a ostatními chlapy skákat u Ondry do bazénu. Jenže na Floridě je teplo, že. No a já tehdy prohlásil, že pokud Ondra ten pohár získá, tak do toho bazénu skočíme všichni. Po těch letech jsem si na to vzpomněl, takže jsem už týden před posledním zápasem chodíval trénovat u nás na zahradě. Ač nejsem žádný otužilec, tak jsem postupně sledoval teplotu, která z dvacítky začala postupně klesat. U té čtrnáctky to pěkně štípalo (smích), no a když jsem do bazénu skákal, tak bylo nějakých jen dvanáct stupňů. A víte, že ta voda nebyla vůbec studená! Já to asi tím adrenalinem z toho všeho vůbec nevnímal. Došlo ale i na vítězný doutník, ten byl už jen taková třešinka. A to přitom vůbec nekouřím. Jen mi tehdy v Tampě po prvním zápase, kdy navíc Ondra vstřelil gól, řekl Leo Gudas: „Hele, Pavle, ty vůbec nectíš hokejová pravidla. Ondra ti hrál první finálový zápas, navíc vstřelil gól a ty neslavíš.“ Jen jsem mu odpověděl, že nekouřím, ale on vytáhl obrovský doutník a už jsem jej měl v puse (smích). Pak mi Ondra koupil ještě jeden a ten jsem si schovával poctivě těch pět let, abych si jej mohl tentokráte zapálit na počet zisku poháru.

Pro hokej, a zvláště ten Frýdecko-Místecký, je určitě škoda, že v tomto roce momentálně probíhá pandemie koronaviru. Mluvím o tom proto, že zájem malých kluků by určitě po takovémto Ondrově úspěchu, vzrostl?
Pavel: Manželka teď chodívá se mnou na tréninky přípravky, takže může potvrdit velký zájem dětí. My ale nevíme, jestli to je zrovna Ondrou nebo novým stadionem. Tady se sešlo strašně moc věcí. Nová hala, teď ten Třinec, který tady Frýdku pomohl, a najednou se tu hraje první liga. Takže ten zájem teďka je tak enormní. Samozřejmě, že lidé o Ondrovi ví. Navíc, když za námi v létě vždy dorazí, tak se tomu nevyhýbá a přijde mi vždy na trénink pomoci.

Nyní kvůli pandemii Stanley Cup do Frýdku-Místku nejspíš nedorazí. Nezbývá tedy nic jiného, než jej vyhrát příští rok znovu a pak se jej už zdejší fanoušci dočkají…
Hana: Určitě.
Pavel: To bychom byli šťastní. Teď ale bude hodně důležitá ta reorganizace v NHL. My hlavně sledujeme Tampu, jelikož vznikají problémy s platovým stropem, takže to je pro nás důležité, s kým že Ondra bude hrát a v jaké pozici. No a pak nám nebude nic jiného, než fandit a fandit. Spousta týmů posílila, takže obhájit to bude strašně těžké.
Hana: Ale my věříme.
Pavel: Přesně tak, věříme v to, že zase budou dobří. Já ale pořád doufám v to, že kdyby to někdo příští rok do Čech dovezl a nebyl to zrovna Ondra, tak že to NHL to zařídí tak, aby ten pohár došel i k nám do Frýdku-Místku. Což by byl obrovský zážitek pro všechny.

ONDRA A VÝSTROJE PRO MLADÉ FRÝDECKO-MÍSTECKÉ NADĚJE

Před nějakým časem jsme na našem webu psali o akci, kdy se Ondřej ve spolupráci s organizací NHLPA, která má fond s názvem Goals & Dreams, postaral o to, že do klubu dorazila zásilka kompletních 25 kusů hokejové výzbroje pro zdejší mládežníky. Jak předání vůbec proběhlo? Máte už nějakou zpětnou vazbu od samotných dětí a jejich rodičů?
Pavel: My jsme se toho trochu báli, jelikož to předání se pořád odkládalo. Naštěstí to Kuba (Mikulík, výkonný manažer HC FM, pozn. red.) zařídil na zápas s Ústí nad Labem. Kuba je dobrý organizátor, takže tam to klaplo přesně, jak to celé klapnout mělo. Všichni vlastně ty výstroje viděli, děti si mezi sebou zahrály hokej. Pak je strašně důležité, že se o tom všem dozvědělo i město, a hlavně zdejší lidé. Jsou u nás v přípravce děti, které se učí bruslit s podporou. My jim říkáme „motorkáři“. Ale právě jak jezdíte s tou podporou, tak děti mají cyklohelmy, které je při pádech moc nechrání. Teď je tam ideální věc v tom, že vím, že někde máme pětadvacet nových výstrojí. Když vidím šikovného kluka, který už k nám nějaký ten měsíc chodí, tak jej pak můžu poslat za skladníkem a na dalším tréninku to dítě ani nepoznáte. Najednou z klučíka v šusťácích a cyklohelmě přijde na led hokejista. To je teď pro nás obrovská výhoda.

Podívejte se také na záznam rozhovoru se samotným Ondřejem Palátem, který proběhl na facebookových stránkách HC Frýdek-Místek:

LIVE STREAM s Ondřejem Palátem