V prosinci před utkáním s Benátkami vám klub veřejně pogratuloval k padesátinám. Tušil jste, že se něco takového bude dít nebo to pro vás bylo úplné překvapení?„Nevěděl jsem o tom, byl jsem překvapený. Je fajn, že to pro mě vedení klubu připravilo. Já jim za to děkuju.“

Co vás vlastně během vaši kariéry přivedlo do Česka, kde jste se pak zabydlel?

„Do Čech jsem přišel z rodinných důvodů, hrál jsem sedm let v Třinci. Mám tady spoustu přátel, znám celé vedení Třince. No a Frýdek-Místek je v podstatě farma Třince, takže tu hodně lidí taky znám, je tady takové domovské prostředí. Jsem rád, že jako Slovák mám možnost tady být, že na mě někteří lidi nezapomněli. Myslím si, že to tady nefunguje vůbec špatně. Jsem rád, že to tak dopadlo a jsem tady.“

Když se ohlédnete za svou hráčskou kariérou, na co nejraději vzpomínáte? Jsou to zápasy v reprezentaci Slovenska?
„Určitě, reprezentace je pro každého hráče nejvyšší cíl. Já jsem odehrál za slovenskou reprezentaci více než sto zápasů. Pak mám taky skvělé vzpomínky na působení v Třinci, tam jsem byl nejdéle. Byl jsem i v Trenčíně, ale tam jsem nebyl už tak dlouho. V Třinci jsem prožil nejlepší hokejovou etapu, hrál jsem v té době nároďáku, i v extralize se nám dařilo, hráli jsme nahoře. Takže ty vzpomínky mám na to výborné. Vždycky tam byla skvělá parta, to mi taky utkvělo v paměti. Brzy bude devadesátileté výročí třineckého hokeje a šušká se, že by se tam mohla sejít ta naše parta, která hrála finále se Vsetínem. Snad se to poskládá, bylo to super.“

V životopise máte také krátké angažmá v tehdejší ruské Superlize. Připomeňte, proč jste se tam neprosadil na delší dobu?
„Byl jsem asi čtyři měsíce v Kazani, odehrál jsem jen deset zápasů a měl jsem čtyři body. Nebylo to ale optimální, protož jsem měl zranění, nastřelený kotník. Asi měsíc jsem tedy nemohl být na ledě, a když jsem se na něj vrátil, tak jsem laboroval v nějaké třetí čtvrté lajně. Přitom začínal jsem v první lajně, ale po prvním zápase jsem se zranil. Zranění mě hodně přibrzdilo. Nakonec jsem odešel sám, protože mě chtěli nechat rozehrát v nižší lize a cestovat někde po Rusku, to se mi nechtělo. Takže jsem se rozhodl, že půjdu domů, požádal jsem vedení, aby mě pustili, a ono mi vyhovělo.“

Skoro okamžitě po skončení hráčské kariéry jste nastoupil do té trenérské. Věděl jste vždycky, že chcete být trenérem?
„Chtěl jsem si dát nějaký ten rok pauzu. Ale působil jsem tehdy v Trenčíně a na stadionu jsem byl dennodenně , protože jsem tam zrovna měl i syna, který tam hrál hokej. Také jsem tam měl kamarády a dostal jsem nabídku od Františka Hossy, který byl navrhnutý na trenéra, jestli bych nechtěl trénovat s ním. Sice jsem si chtěl dát od hokeje na rok oddych, ale nepodařilo se mi to, nabídku jsem přijal. Od té doby jsem tedy začal trénovat a nějak se to rozběhlo. Vidinu, že budu trénovat jsem ale měl už dřív. Na zimáku jsem byl od nějakých čtyř pěti roků, takže je to moje srdcovka. Hokej je můj život.“

V Trenčíně a později i v Třinci jste poté působil jako sportovní manažer. Naplňuje vás více tato manažerská práce nebo spíš trénování?
„Když jsem dělal manažera mládeže v Třinci, už jsem si myslel, že u toho zůstanu až do konce kariéry. Nebylo to špatné, celkem mě to bavilo, měl jsem na starosti mládežnické akademie. Ale pak přišla nabídka z Frýdku, jestli bych do toho nešel. Já jsem byl zrovna v Kanadě za synem, když mi to volali. Vzal jsem si chvilku na rozmyšlenou a nakonec jsem na to kývl. Nemám s tím problém, jen mě to trošku omezuje, že zase musím cestovat. Už jsem si myslel, že budu doma, to mi v Třinci vyhovovalo. Z Bystřice, kde bydlím, to tam mám zhruba pět kilometrů, takže hodně blízko. Cestoval jsem celý život, to byl pořád autobus nebo letadlo. No a v Třinci u mládeže jsem měl práci, kde jsem zase tolik cestovat nemusel, a to mi vyhovovalo. Ale člověk si zvykne, takže už jsem si ve Frýdku zvykl. Nemám s tím problém.“

Jak si tedy představujete svou budoucnost? Chtěl byste zase někdy mít manažerskou roli nebo máte i ambice být hlavním trenérem?
„Hlavního trenéra dělat nechci, to jsem říkal už na konci kariéry. Tam je to o psychice, je tam velký tlak, jako od bývalého hráče od tebe každý očekává, že budeš nejlepší, že se bude vyhrávat. Pokud se daří, tak je všechno super, ale když se začne prohrávat... Přijdeš domů, přemýšlíš nad tím, co můžeš udělat jinak... A do takových situací se moc nechci dostávat. Jako asistent jsem tím trochu zatížený, ale není to tak, jako u hlavního trenéra. No a co bude dál, to uvidíme. Nikdy nevíte, co bude zítra. Žiju okamžikem, každou práci, kterou mám, se snažím dělat na sto procent.“

Zmínil jste, že vám Frýdek-Místek volal do Kanady, zda byste měl zájem o pozici asistenta. Kontaktoval vás přímo trenér Vlastimil Wojnar, že by vás chtěl?
„Volal mi Honza Peterek, jestli bych nešel trénovat s Vlastou. Tak jsem si řekl, že když vedení chce, abychom tam šli trénovat spolu, tak že to vezmu.“

Vy jste už spolu ve stejných rolích působili v Třinci. Proč vám to spolu tak sedí?
„Rozumíme si i mimo hokej a to je důležité. Myslím si, že nám to sedlo dobře, byli jsme spolu u dorostu, juniorky. On byl šéftrenér mládeže, já manažer. Stále spolupracujeme a nemáme spolu žádný problém. Zatím nám to vyhovuje.“

Jak jako starší a zkušenější kolega vidíte Vlastimila Wojnara jako trenéra? Myslíte, že jeho kariéra půjde ještě nahoru?
„Vlasta má velké ambice, je to trenér, který by se chtěl určitě dostat dál. Já už takové ambice nemám, ale rád mu pomůžu. Frýdek jsem vzal proto, že tu šel Vlasta a poprvé šel trénovat áčko. Je to kamarád, spolupracuje se nám dobře, tak jsem mu chtěl pomoct, aby si třeba nemusel zvykat zase na nějakého jiného asistenta.“

V jakém stavu jste zde našli tým Frýdku-Místku, když jste se sem s Vlastimilem přesunuli a kam jste ho zatím posunuli?
„Jsem rád, že nám to jde, že se to trochu zvedlo. Doufám, že to bude pokračovat i dál a že nějaké hokejisty budeme posílat i do Třince. Už pár takových bylo. Jsme rádi, že mají v Třinci kde sáhnout, když se jim třeba zraní hráč nebo vznikne nějaké okénko v sestavě.“

Co je pro vás důležitější, dostat se do play-off nebo právě vychovávat hráče, kteří jsou schopni okamžitě nastoupit za Třinec?
„Myslím, že to je tak na stejné úrovni. Určitě všichni trenéři i hráči chceme postoupit do play-off, děláme pro to maximum. A doufám, že se nám to podaří, aby i město Frýdek-Místek mělo zábavu a aby lidi mohli přijít na play-off. Tyto zápasy vždy mají kvalitu.“

Pojďme ještě k vašemu synovi, který hraje momentálně hokej v zámoří. Stíháte sledovat každý jeho zápas?
„Každý zápas už nesleduju. Dřív ano, ale teď už se jen tak podívám sem tam na nějaký zápas, protože to pak máte celý den naruby. Aktuálně působí na farmě a čeká na svou příležitost ve Winnipegu, trochu se to s ním zamotalo kvůli trejdům. Moc mu to nepomohlo, musí se z toho dostat sám.“

Voláte mu někdy po zápase a sdělujete své postřehy?
„Ani moc ne. Má na to svého trenéra. Nemůžu mu vyprávět, co by měl dělat, mají tam jiné pokyny, takže by to nemělo smysl. Možná na začátku jsem mu něco poradil, ale řekl mi, že to tam mají jinak.“

Když jste tedy byl v době nabídky od Frýdku-Místku v Kanadě, byla to vyloženě návštěva za synem, hokejově v tom nic nebylo?
„Byl jsem jen na návštěvě a navíc v té době zrovna neodehrál žádný zápas. A navíc ho zrovna vyměnili do Colorada, které využilo, že když chce tým NHL dát hráče na farmu, tak je čtyřiadvacet hodin volný pro kohokoliv. Takže po čtyřech dnech, co jsem tam byl, musel odletět do Colorada a já jsem tam pak byl deset dní sám. Tak jsem mu aspoň pomohl zařídit nějaké věci, co potřeboval. Pak ho chtělo poslat Colorado na farmu a zase si ho zpátky stáhl Winnipeg. Bylo to trochu zamotané. Je to i psychická zátěž, ale on se tváří, že je vše v pořádku.“

V NHL už má ale přeci jen váš syn docela dost za sebou. Myslíte si, že je to jen otázka času, než se zase prosadí?
„Bilanci má dobrou, ale musí hrát. Uvidíme, jestli dostane nějakou možnost, pak se už musí chytit sám. Já ho můžu jen psychicky podpořit. Není z toho nijak vykolejený, zvládá to dobře, ale určitě ho to štve.“