Jak se člověk na takovou stáž dostane?

„Je to trošku komplikované, ale abych to zjednodušil, tak je za tím jeden tatínek – David Kahánek, který tam nějakou dobu žil, má tam dva syny, kteří tam hrají, a s tím nejmladším žije teď v Česku, v našem regionu, má na frýdecko-místecký hokej vazbu. Podařilo se to zorganizovat přes něj, byl jsem tam ještě s kolegy z Vítkovic a Třince.“

Finové byli vždy bráni jako vyhlášení bruslaři, věnují se tomu více než my?

Věnují se tomu pořád, polovina kluků třeba hraje a polovina jenom bruslí. Nesvazují se nějakými systémy, vyváží puky i v oslabení, k čemuž třeba přispívá i pravidlo, že až do šesté třídy, když hrají oslabení, tak se zakázané uvolnění píská. Pak to vidíte i na dospělém ligovém hokeji. Nějaká dvě zakázaná uvolnění s vyhozeným pukem po sobě, to neexistuje. Je tam mnohem větší počet ztrát a chyb, odpovídající třeba u nás druhé lize, ale vyplývá to z toho pojetí, kdy se jako technicky velice zdatní hokejisté snaží vždy přes soupeře přejít, přebruslit ho. V tom jsou opravdu na výši. A základní kámen je v tom, že od listopadu do března mají v provozu u zimáku pět venkovních kluzišť, na kterých se pořád někdo prohání. Tak jako to bylo kdysi u nás. Ve dvě přijdou děcka ze školy, hodí bágl do rohu a jdou ven. A pak mají ještě trénink. A i na tom tréninku jsou v hale na ledě půl hodiny před trenéry a volně si tam bruslí, zkouší si, co chtějí. Zajímavé přitom je, že trenéři za ně nesou odpovědnost až po svém příchodu, ale tak je to tam prostě nastavené. Celkem jsou pak třeba v součtu pět hodin na ledě, i když organizovaná je jenom menší část. Ale ty hodiny se samozřejmě musí projevit.“

Čemu naopak nevěnují tolik pozornosti, času oproti nám?

„Neřeší systém. Ale absolutně. Prostě se nezbavují puku, neřeší herní situace stylem, že když zakládáme útok, musíš to udělat tak a tak. Heslo je – máš puk, tak ho vyvez, hrej, něco s ním udělej. Tím rozvíjí individuální dovednosti.“

Co si z toho můžeme vzít?

„Líbí se mi celkový jejich přístup a cesta, kterou bych preferoval i tady. Jde o to, ať to všechny pořád baví, ať jsou šťastní. V tom to tam jde až do extrému, kdy třeba jeden velmi talentovaný hokejista chtěl jít na medicínu a oni mu řekli – jasně, běž – a skončil s hokejem. V tom jsou tedy nastaveni úplně jinak, ale spíš mě zaujalo, že jsem za týden navštívil nějakých třicet tréninků a ani na jednom z nich se ani jednou nezvýšil hlas. Ať už to byla nejvyšší nebo nejnižší výkonnost. Jen jednou, kdy tam byl vstřelený puk pod rolbu nebo tak něco. Do 6. třídy nehrají na výsledky, neřeší to ani potom. Trochu toho přístupu bychom si vzít mohli, nedívat se na to tak, že v 5. třídě už chceme nějaké výsledky. Nejdřív je třeba ty kluky vychovávat jako osobnosti, jako lidi, zdůrazňovat komunikaci, odpovědnost a tak dále. Pak je jako hokejisty učit, jak se mazlit s pukem, jak o něj nepřijít, individuální herní dovednosti potom jsou úplně jinde.“

A čím jste byl nejvíce překvapen, třeba i nemile?

„Strašně moc věcí mě překvapilo. Jejich nátura, že všichni umí i anglicky, ale někteří třeba i pět jazyků. Byl jsem překvapený možnostmi, jaké mají k dispozici obrovské množství hřišť, že tam je hokej fakt náboženství. Nemile jsem byl překvapený výší příspěvků, kdy například v přípravce je to jen tisícovka na rok, ale zvedá se to každým rokem a nic automaticky nefasují. Čtvrtá třída už je na naší úrovni, ale třeba v juniorce už je to i okolo 400 eur měsíčně, i když je to odstupňováno podle výkonnosti a soutěže. Samozřejmě je tam vidět jiná životní úroveň, ale i tak. V součtu musím říct, že na naše podmínky tady hokej fakt děláme dobře. Vychováváme svoje hráče, není naší prioritou brát je jiným klubům a přes ty naše jasné limity oproti Finsku vytřískáváme z toho maximum, využita je každá hodina ledu. Kiekko-Espoo má 11 krytých ledů plus ještě áčkový hlavní stadion, navíc všechno je to koncipované jako centra, to znamená, že jsou u toho posilovny, běhací ovály a podobně. Něco se k nám prostě přenést nedá, ale některé věci určitě.“