Tak jsem v neděli večer přemýšlel, co budu dělat, až bude za chvíli v Práglu probíhat boj o zlato z mistrovství světa v hokeji. Měl jsem pár nápadů – meditace v kleci, večerní lov drobné zvěře ve Frýdeckém lese nebo si lehnout někam na větev a sledovat z povzdálí něčí televizi, protože já samozřejmě žádnou nemám.

Nakonec mě však vůně grilovaných klobás neomylně nasměrovala na náměstí do Místku, kde mě, jakožto velmi plachého tvora, naprosto šokoval početný dav fanoušků všech věkových kategorií, pohlaví, barev a národností, které však spojoval jediný společný cíl – podpořit naše borce na ledě alespoň na dálku!

Nálada naprosto famózní, pokrmů a nápojů, co hrdlo ráčí, obrazovka, jakou svět neviděl a počasí tak akorát! „Fajné, tak tu se asi na chvilku zdržím“, řekl jsem si. V tlačenici jsem zahlédl nějaké kotelníky z naší haly, tak že je půjdu pozdravit. Než jsem se k nim po 20 metrech a 30 minutách chůze dostal, plácl jsem si s 186 skvělými fanoušky a vyfotil se s dalšíma 293 neméně výborně naladěnýma chlapama, babama a kinderkama! Počítal jsem to dvakrát a je to přesně!

To se samozřejmě opakovalo i na cestě zpět ke stánku s klobásama. I přes převažující skvělé naladění všech zúčastněných bylo, s přibývajícím časem a stále bezbrankovým  stavem na ledě, cítit vzrůstající napětí a nervozita. To však prasklo jako struna na Mládkově banju v momentě, kdy Pasta poslal dělovku do srdcí všech čokoládumilujících a špatnouněmčinouhovořících horalů, jejichž slzy nepochybně plní Bodamské jezero ještě dnes. Když naši skórovali podruhé, propuklo náměstí v takový jásot, že se i místní bezpečnostní složky raději stáhly do podloubí.

Klobouk dolů před všemi, kteří ze sebe včera vydali tolik pozitivní energie a nepochybně tak pomohli našim borcům k vytouženému zlatu. Dík samozřejmě patří i těm, kteří celý večerní program na náměstí uspořádali, zorganizovali a následně uklidili! 

Byl to fantastický zážitek – ještě teď se mi ježí všechny chlupy na těle! A že jich teda nemám málo…

FREDDY